Určitě znáte známé pořekadlo „sliby chyby„. U některých typů to platí dvojnásobně. A to minimálně.
Taky se vám už stalo, že vás někdo namotivoval na nějakou vizi a ve finále si už ani nepamatuje, že něco takového říkal? A to, že ta vize zůstala jen vizí vyřčenou, psát snad ani nemusím. Ano, jsou typy, které tohle chování mají přirozené a jsou typy, které na to slyší a pak se můžou tím i trápit. Tak pojďme na to.
Intuit vs. senzorik (intuitivní vs. senzorický typ)
Někteří intuti by si pořekadlo „sliby chyby“ mohli klidně dát na ledničku. Proč? Protože právě intuice je o představách, myšlenkách a vizích. Tyto typy velmi rády sdělují druhým své vize a představy, jenž právě vidí. V zásadě je to jejich podstata a silná stránka. Blbé může být, že na to právě senzorici slyší.
Senzorik je daleko více ukotvenější, je více nohama na Zemi, je to praktik a realista. Často u něho platí, že co řekne, to prostě platí. Rozčarován bývá z vizí intuitů, které si samozřejmě velmi snadno zapamatoval a očekává, že se budou plnit. A ono ejhle. Intuit si už ani nepamatuje, co říkal, natož aby daný slib, představu či vizi plnil.
Bohužel často se v praxi stává to, že se po té senzorici setkávají raději se senzoriky, protože u nich mají téměř jistotu, že co řeknou, to platí. A k intuitivním typům začínají být hluší, protože jim jejich nenaplněná slova přijdou jako výkřiky do tmy. A kvůli nesplněným očekávání se často trápí.
Intuiti pak nabydou pocit, že je už senzorici ani neposlouchají. A mají pravdu. Proč by taky měli, když pro ně jsou to prázdná slova, jenž se v praxi stejně nezrealizují? Inuiti pak začnou inklinovat k intuitům, u kterých cítí nadšení se vzájemného sílení svých vizí a představ. Blbé je, že při společném soužití naráží kosa na kámen a to přesněji na otázku: A kdo to bude tedy realizovat?
Sliby chyby a konkrétní intuitivní typy
Don Quijote – je to expert na říkání možností. Pozor, čtete správně, říkání. U něj musíte počítat s tím, že klidně 98% jeho myšlenek, nápadů a vizí, se nemusí realizovat. Pokud máte na něho fascinaci, super, ale realizace už bude na vás.
Robespierre – ten zas tolik nenaslibuje, protože ho jeho introverze a racionalita pěkně drží v jeho systémech pravidel a říkání pravd. Samozřejmě také záleží na charakteru.
Hamlet – to je pěkný rebel. Žije teď a tady v emočních euforiích a co říká, to teď samozřejmě platí. Co bude zítra? To teď není podstatné. Hamleti umí namotivovat i davy, ale stejně jako Don Quijote, většinou jen sdělují vize, jenž právě teď vidí a cítí. A že vás namotivovali na výlet a on pak stejně nebyl? Zvykejte si.
Jesenin – se ve svých filozofiích může pěkně ztratit. Můžete sním prodiskutovat od smyslu života až po meziplanetární galaxie, ale vyměnit žárovku na záchodě budete muset vy.
London a Balzac – se docela vymykají. Vhledem k tomu, že k intuici mají ještě pracovní logiku, která je nutí činnosti dělat a termíny a plány dodržovat, jsou spíše realizátoři než vizionáři.
Dostojevský – se bojí, že ztratí lidi, tak neslibuje tolik. Nebo slíbí, ale pak to plní a pak je z toho vyčerpán. Je toho moc a nestihl se dostatečně psychicky připravit. A nechce přece lidi zklamat.
Huxley – to je motivátor number one. Kudy chodí, tam chválí a motivuje. Že motivuje a chválí všechny bez rozdílů (klidně začne chválit feťáka, že je úžasný a skvělý) a naslibuje vám hory doly, neberte zas tak vážně. Se svou nejslabší stránkou – objektivitou – tam prostě nedohlídne a hlavně – si to ani neuvědomí.
A kdo se tím trápí nejvíce? Senzorici
Maxim v tomto asi vede. Jeho krédo je: sliby se musí za každou cenu plnit. To, že někdo něco říká a pak to neplní, je pro něj noční můrou.
Žukov – je na tom o něco lépe než Maxim, protože je extrovertní a iracionální, nicméně jakmile ho někdo namotivuje, těžko se to z hlavy dostává.
Stierlitz – po nadchnutí vizí už má připravené akční kroky a plány, jak se co bude dělat. Že vize byla jen prázdný výstřel do tmy, ho docela může zasáhnout.
Gabén – po namotivování vizí jde realizovat. Klidně sám.
Dreiser – vaši vizi už má sice zahrnutou do plánu, co se bude dělat, ale pokud ta vize nevyjde, omluví vás. Protože vás má rád. Omluví vás všechny.
Napoleon – má pro to velké pochopení. Sám totiž také chválí a někde něco řekne, a pak v praxi sám nestíhá. Takže je na to zvyklý.
Dumas – má na vize a myšlenky fascinaci a do práce se až tolik nežene, takže s bujarým vyprávěním o tom, co by se mohlo (i když se dít nebude), je vlastně v pohodě.
Hugo – po vyslechnutí vize je absolutně nadšen, už bere telefon a obvolává známé. Už si plánuje akční kroky, nicméně trochu s časem bojuje, má toho holt docela dost.
Sliby chyby závěrem
Asi mi dáte za pravdu, že může být fakt super se vyznat v druhých typech.
Chcete vědět více o dalších socionických typech? Pak si můžete přečíst tento EBOOK.
Nebo se chcete více vzdělávat v socionice? Pak navštivte naši ONLINE AKADEMII.
Jaký jste typ? Zjistěte to!Chcete vědět víc?Konzultace pro páry?